Venčiti psa

A nebe promluvilo

Vím, že tenhle typ fotek je už ohranej. Je to pořád to samý, ač to nikdy není stejný. Jenže když už z toho okna koukám a hromadí se mi to tu, tak co s tím, že? 

Balet ve Veletržáku

Včera byla muzejní noc. Takže jsme se ze zvyku zúčastnily. Letos jsme s sebou měly i Anke a Izinu sestru, která přišla v baletní sukni s piškotama kolem krku. Dřív jsme měly ve zvyku chodit na tyhle akce s něčím, čím bychom nepatrně popošťouchly ostatní návštěvníky. Jako třeba s lebkou pod rukou nebo dopravní značkou. Potom jsme s tím nafotily nějaký inscenačky a bylo. Letos alespoň z mé strany nebylo nic takového v plánu. Vlastně už delší dobu jen tak splývam s davem... A Iza si s sebou prostě vzala baletící ségru.
O to větší deja vu jsem měla ve Veletržáku, když si baletka začala nazouvat piškoty přímo mezi sbírkami umění 19. a 20. století. Procházela se kolem Klimta a Schieleho a když chtěla být vidět, stoupla si na špičky, a když ne, zase zmizela. Neprohřešila se o moc víc, než okolní dámy na jehlách.
A postupně to celé přešlo ve využití promítaného obrazu v přízemi, kam si prostě přitančila.
Mám ráda tyhle spontání performance.

Černá ruka potřetí

Černá ruka podruhé